KLEČÍM

Klečím kdesi v temnotě,
oči mám zavřené, jsem o samotě.
Kolem mě je strašný chlad,
zubatá začala míti hlad.
Už jen čekám, až kosou sekne,
bude konec, zem se po mně slehne,
Za mou rakví nikdo nejde,
nikoho nezajímá, že je po mně.

Proč to tak skončit muselo?
Proč mě mé srdce bolelo?
Že ztratil jsem vůli žít,
když bych i jinou mohl mít.
Láska mi srdce rozbila
a podstatná část se ztratila.

Od té doby svět mi šedne
a všechno to, co je kolem pěkné
mou ztrápenou duši
na uhel mi žahne,
mám z ní černé uhlíky,
ďábel s nimi přikládá
pod své kotlíky.

To mám za to, že jsem chtěl být ten,
co navždy v jejím srdci zbude jen.

Stejně to byl jen krásný sen,
po kterém musí přijít den,
ten v jiném světle věci ukázal,
k tvrdé realitě mě přivázal.

Jenže já se cítím spíš přikován,
těžkými železnými řetězy,
spoután.

Klečím kdesi v temnotě,
oči mám zavřené, jsem o samotě.