Žabí král

Žabí král

Lucina, řeka mládí mého, tam pod horami pramení,
lučnani tiše plyne, po splavech, brodech, po kamení
v nížinách, meandrech, ramenech slepých se ztrácí
na kouzelná chvíle mládí s řekou vzpomínky se vrací.

Soumrakem, když kraj se halí, hladina vody ožívá
zjeví se, co klidná voda zátočin pod hladinou ukrývá
chorál žab skřehotu krajem, do dáli se nese,
koncert žabího plesu, vzduch skřehotem se třese.

Kluk malý, slabý, domov měl jen opodál.
řečí žabí rozuměl, dirigent koncertu se stál.
Trylek jeden, a ticho bylo rázem po kraji, druhý, a vzduch skřehotem žab se otřásál.
Žabí král mu odedávna říkají

Tam za večera u vody, uprostřed krásné přírody
táborák často plál i trampské písně, plné pohody.
I žáby zdaleka, až z osady, u ohně se scházely,
za chladných večerů oheň hřál, šťastní a veselí.

Žába jedna, plavovlasá, pár pohledů jen potají,
pár slovíček lásky, a oheň i v srdci nám vzplál
pár schůzek u vody, žabí chorál nám hrál.
Ti kluci, hrozní jsou, nic před nimi se neztají.
Žabí královna ji hned říkají.

První Máj, Ulicemi Brna májové průvody mávají
den májový slaví, na vše strany pozdravy rozdávají.
Tam znovu potkal jsem svou královnu.
Povídej královno, co doma, táboráky planou?

Není už táboráku, kol ohně už nikdo nezpívá není zátočin řeky vrboví křovin,vše vymýtili
i Lucinu, přeložili ve špinavou stoku ji proměnili
a osada už není, stěhujem se, nic už nezbývá.
Nová huť vše ničit začíná, pokrokem se to nazývá.

Král se svou královnou Brnem jdou, ulice temné
v uších jásot průvodů doznívá, vlahá je země
Plamen v srdci zas plane,v očích jiskry se zračí
noc májová, kouzelná nastává, utichá i zpěv ptačí.

Čas ve dvou soumrakem rychle utíká,
lavička v parku zve, na noc se zamyká.
A když se setmělo, ruka ruku hladí
polibek první ke hříchu svádí
co bylo dále, lavička neprozradí.

Když jitro nastalo, není víc krále, není královna
jako u zrodu motýla nastává proměna
v noci májové, v parku brněnském stala se změna
zrodil se muž a žena

jalan (žabí král).