Venuše

Dostalo se mi daru,
nahé dívky na posteli,
která se zrodila z hvězd,
jak jsem si ji vymodeloval ve snu,
z té nejjemnější mořské pěny,
panna v lastuře na obrazu,
autor Sandro Botticelli.

Když jsem bez dechu,
se slzami v očích uviděl,
v Drážďanské galerii Zwingeru,
Sixtinskou Madonu od Santi Raffaela,
netušil jsem, že budu někdy moci,
jako jediný z mužů na Zemi,
obdivovat ji bez šatů.

Teď ji mám na lůžku,
a poklady ze sebe mi nabízí,
narůžovělé koláčky ambrosie,
na podnose pohádkových ňader
a dole pod pokrčenou nožkou,
zatím decentně ukrytou,
studánku nektaru.

Tak moc je podobná,
sugestivní Venuši Urbinské
toho slavného Tiziana Vecellia,
či fascinující Venuši před zrcadlem
od Španěla Diega Velásqueze,
a krásné Spící Venuši
umělce Giorgioneho.

Stín na zdi vzadu,
kreslí siluetu jejího těla,
temperou intimního osvětlení,
vím, nezasloužím si takovou krásu,
a bojím se dotknout té živé iluze,
v dusnu napětí toho co přijde,
a roztouženého chvění.

Celá noc je před námi,
přeludu přízračného milování,
jako by to mělo být naposledy,
něžnosti v závějích hvězdného prachu,
nebudu už nikoho tak zbožňovat,
a jen doufám, až se probudím,
že se mi ze snu neztratí.