Petr a Lucie

I.

Děj trvá
od středy večer 30.ledna
do Velkého pátku
29.března 1918

Petr chvatně vběhl do hlubin podzemní dráhy...

PETR /hlas jeho mysli/

Raději nemyslet,
nedýchat, nežít,
jedině tak mohu,
chci-li vůbec, přežít

Krok stíhá krok,
a mine,
uběhne měsíc, rok,
a čas dál plyne

Pár známých tváří,
naděje v nich hyne,
toliko jak lampy září,
teď hasnou a poznávám v nich jiné

Vlastně jich neznám,
splynuly,
obrazu jejich poskytlo Léthé rám,
a odpluly

Krok stíhá krok,
a mine,
uběhne měsíc, rok,
přijdou tváře jiné

Ach, Bože,..
proč je vše tak pomíjivé?

Odpusť Pane, že se ptám,
vyslyš mé prosby,
promluv k nim,
promluv k nám

Kde hledati útěchu,
kde hledati spásu,
když ne v tobě?

Vyslyš mě, Pane,
toť já, Petr,
podemletá skála a služebník tvůj,
hořekujíce ve své zlobě

Vyslyš mě, Pane,
mluvím k Tobě!
A nic...

Ticho! Jak v tom hrobě!

Do útrob svých,
přijala mě zem,
to ticho se v davu rozplynulo,
přec mluví k všem

Copak to nikdo neslyší?

Asi ne...

Krok stíhá krok,
a mine,
uběhne měsíc, rok,
pak přijde smrt a ticho nepomine!

V každém jinochovi od šestnácti do osmnácti let je kus hamletovské duše. Má dost co dělat, aby pochopil život a odpustil mu. A má-li povahu jemnou , srdce něžné a tělo útlé tak jako Petr, pociťuje hnus a hrůzu
a neodvažuje se s nimi nikomu svěřit, hrůzu před těmi surovostmi, špinavostmi a nesmyslnostmi
plodné a žravé přírody – té prasnice požírající svůj vrh.

Rozplynout se v nočním šeru,
ach, rozplynout se do éteru,
a nebýt!

Kdo by si toho vlastně všim?

O jednoho Petra,
více či míň...

Nesejde nikomu na životech,
nesejde nikomu na duších,
lidé jsou jen kůly v plotech,
a krev?...
ta sladká, železitá,
barvivem v kalužích

Ach,
rozplynout se v nočním šeru,
ach, rozplynout se do éteru,
a nebýt!

Kdo by si toho vlastně všim?

O jednoho Petra,
více či míň...

Žmoulám v prstech rukáv kaiseroku,
trhám v zubech límec roláku,
v žaludku břitvu a v srdci na milión broků,
a s tím tělem do láku


Nad ním, nad temnotami těch kleneb, té krysí chodby, kterou uháněla kovová obluda hemžící se
lidskými červy, tam nahoře byla Paříž, sníh, studená lednová noc, příšera života a smrti – válka.
Válka. Před čtyřmi lety se tam uhnízdila. Tísnivě ležela na jeho jinošských letech.
Petr byl volán na vojnu se svými vrstevníky, osmnáctiletými chlapci. Za půl roku bude vlast potřebovat jeho tělo. Válka se ho dožaduje. Už jen šest měsíců mu popřává. Šest měsíců!

Sám tady, sám,
sám ve své zlobě,
ve zlobě nejurputnější ze všech zlob,
svírá mě dav, koleje zvoní ocelově,
šedá má mysl, šedá jak ten strop,
nad stropem betonovým hlína,
a pod ním – hrob

Sám tady, sám,
sám ve své zlobě,
ve zlobě nejurputnější ze všech zlob,
toliko žalu dusím v sobě
a lidé mlčí, společný náš hrob!

Souprava vlaků řítí se do stanice,
jak z nebe střemhlav ocelot,
jak paprsek slunce skrze karavanu mraků,
ve společný náš tichý hrob

Souprava vlaků řítí se do stanice,
skřípění kolejí, pár vzdechů, hřmot,
procesí železných rakví a v nich okenice,
ve společný náš tichý hrob

Souprava vlaků řítí se do stanice,
flašinetář poslední chanson hrál,
posbíraj padlé, jak prázdné nábojnice,
povadlé naše duše a jede se dál...

Na konci nástupiště tunel,
tunel a v něm tma,
tma; klidná, černá,
černá – jak inkem naplněný kalamář,
tma; blahodárná ticha, lačnící a žádostivá,
tma; žízeň, hlad i otrokář,
tma; v níž se echa nedoslýchá,
tma; žalostný bol a hrdá pýcha,
tma; nepopsaný snář,
tma; ta, co karty míchá,
tma; všehoschopný lhář

Ach,
rozplynout se v nočním šeru,
ach, rozplynout se do éteru,
a nebýt!

Raději nemyslet,
nedýchat, nežít,
oči zavřít,
zemřít!

Pohroužil se s uhánějícím vlakem do tmy a zavřel oči...

Ach,
rozplynout se do éteru,
na mou věru,
tělo do láku a srdce do klášterů,
tam v tu temnou kobku, pustou celu,
tam, kde pánem svým je tma

Tma – ten všehoschopný lhář,
tam, kde šťastné trýzní pláč,
tam, kde mým pánem bude,
Tma – žízeň, hlad i otrokář

Ach,
rozplynout se do éteru...

… když je otevřel, na několik kroků před ním, oddělena od něho dvěma cizími těly, stála dívka, jež zrovna přistoupila do vozu. Vešla mu do srdce dveřmi jeho očí; vešla tam celičká a dveře za ní se zavřely. Všechny venkovní zvuky zmlkly. Ticho. Klid a mír. Byla tam.

Lechtá mě pírko v kadeřích,
to pírko slétlo níž,
a lechtá má víčka,
lechtá chmýří mé zřítelnice,
lechtá mě na očích,
chci říci... „Dívka?“

Jak růže vonný vzdech,
v davu umrlých,
jak průvod malomocných s páskou na očích,
jak hedvábná cívka,
cherub chová ji v perutích,
chci říci... „Dívka?“

Moře krásných slov proudem uplyne,
z tisícera jmen pouze jediné,
jen jedno jediné, té jedné jediné,
jen jedno jí sluší

Sperte mě ďáblové,
smeťte dnové,
na cáry, bídné cáry,
roztrhejte moji mladou duši,
však jen jedno, jen jedno jméno jediné,
jen jedno jí sluší... „Afrodité“

Křehká jak plamen svic,
jenž se jarním vánkem chvěje,
světélko z temných okenic,
mé světlo v temnu beznaděje

Kůži má z bílých voskovic,
a vůni opojného parafínu,
je holubicí ze zvonic,
je teplem v chladném stínu,
… v chladném stínu smrti...
V příští stanici tlačenice. Lidé se s křikem hrnuli do vozu již plného. Vlna lidských těl Petra strhla a nesla
s sebou. V té chvíli nějaký vyděšený muž, který si zakrýval rukama tvář a sestupoval ke stanici
podzemní dráhy, najednou se skutálel ze schodů. Lidé ve vlaku ještě zahlédli, jak se mu mezi prsty řine krev.
Ve voze zněly zděšené výkřiky: „Němci jsou tady!“

Vlak staví ve stanici,
jen další z mnoha přístavů,
kde strachem zpití námořníci,
čekají na svůj z korábů

Místo bílých kapesníků,
posádka hlásí konec,
náš koráb vodu nabírá,
zazněl výstřel, rána padla,
siréna a lodní zvonec,
kormidelník umírá

V podušku špíny, prachu,
bezvládné tělo své ku spánku ukládá,
pramínek krve mění se v tok,
prostřelená lebka, probodený bok,
malý doušek čaje smrti, ale strachu,
velký lok

V tom všeobecném vzrušení všechna natlačená těla splývala v jeden celek a Petrova dlaň přitom uchopila ruku zlehka se ho dotýkající.

Ve veškerém tom zmatku,
jak tonoucí stébla chytám se,
náhle něčí klas, něčí ruku,
svírám pevně v dlani své

Snad to není?
Ale ano, je!
Je to ona!..
a škuner s námi přeživšími odplouvá,
v dálavu temnou odpluje

Naše paže - dvě harfy zbortěné,
hrajíce tóny dotyků našich dlaní,
naše dlaně – dva dávní přátelé,
samotou zdrchaní a uzoufalí

Naše prsty – milenci dávno odloučení,
jenž byli s osaměním na štíru,
naše prsty rozechvělé, polibky dlaní,
dva nedotčené konce vesmíru

Ať zůstaneme spojení po věčnost,
ať ztratí svoji krutovládu čas,
ať ústa němých nakloní se pro výřečnost,
a dvě srdce osamělá splynou v jednu krev
a jedno tělo zas


Nevytrhla mu svou ruku. Na stisk jeho prstů odpověděly prsty vzrušeně, trochu křečovitě sevřené a potom
její měkká, horká ruka zůstala nehybně ležet v jeho dlani. Neřekli si ani slovo. Nedali si ani jediné znamení.

Ach,
rozplynout se v nočním šeru,
ach, rozplynout se do éteru...

Ach,
rozplynout se v roztoužení,
toho, kterému nic neschází

Ach,
rozplynout se v té,
která právě odchází!

O dvě stanice dále se ho pustila a on ji nezdržoval. Když zmizela, napadlo ho, aby šel za ní... Pozdě.
Vlak již zase jel. Na další zastávce vystoupil z podzemí do města. Zase tam našel noční vzduch, neviditelný
lehký dotyk několika sněhových vloček a poděšené, svým strachem se bavící město; a nad městem se kdesi
vysoko vznášeli váleční draví ptáci. Ale Petr neviděl nic jiného než tu, která byla v něm. A cestou domů držel v ruce dlaň té neznámé.