...já jen, že jsem zamilovaná...

Vyjdu ven z domu a už v dálce vidím tvou postavu,
srdce chce z hrudi vyskočit, připadám si jak padlá na hlavu.
Scénář jako bych o pět let mladší byla,
jako bych tě snad poprvé políbila.
Pokaždé stejná nervozita
a spousta motýlků mi v bříšku lítá.
Jak mám tohle nazývat?
Jak si mám svůj strach přebírat?
Bojím se.
Bojím se, že nejsem dost dobrý člověk pro tebe.
Bojím se, že nikdy tě neudělám šťastným až do nebe.
Bojím se, že neustojíš to, jaká jsem dřív byla.
Bojím se, že jsi ten, o kom jsem vždycky snila.
Že o tebe přijdu.
Tak krátkou dobu tě znám.
A přece tě tolik ráda mám.
Tvé čokoládové oči jsou bezelstné,
mé noci jsou kvůli nim bezesné.
A když už přeci spím,
tak jen o tobě v nich sním.
Tolik se bojím přiznat si, že třeba jsi ten pravý.
Bojím se, že nejistota a strach mě brzy stráví.
Pro nás dva Ti slibuji, že se budu snažit ze všech sil,
abych byla tou, o které jsi vždy snil.