Touhy prchavý

Minulostí listuju si znova,
slyším tvůj dech a sladká slova.
Vše co pod zámkem uzamknuto býti mělo,
to se v prachu zapomnělo.

Ten cit zmizel tak náhle,
nemohu teď ukojit po lásce svůj chtíč,
jako páry zasyčení táhlé,
zmizel nenávratně pryč.

Mé srdce pro tě skrytě plálo,
avšak dnes už vím, že se mi to pouze zdálo.
Tak nevyprávěj mi tu svoje předem vymyšlené bludy,
já chci z toho pekla ven, ale nevím kudy.

Tvůj hlas mi kdysi zněl,
jako zpěv ptáků z rozkvetlé zahrady.
Vzpomínáš?
Jak kdysi zamilovaně jsme se na sebe dívali?

Však dnes tvůj úsměv ze rtů mizí,
připadáš mi tak jiný, tak cizí.
Ale stále cítím tvoji ruku, když dotknul ses mě prve,
mé rozbušené srdce a hukot vlastní krve.

Nyní tu stojíš a chladně odemykáš pouta lásky,
která nás k sobě pojí,
naposledy pohladím kudrnaté vlásky,
a i když rozchody jsou těžké, tak láska za to stojí.

Teď už vím, že touhy jsou prchavý,
přijdou a zase odejdou,
chodí po špičkách a hlavně potají.