Petr a Lucie II.

II.
Petr Aubier bydlel u rodičů nedaleko Clunyjského parčíku. Jeho otec byl soudce; bratr, o šest let starší,
šel dobrovolně na vojnu hned na začátku války. Dobrá měšťanská rodina, počestní občané, hodní, srdeční, lidsky cítící lidé, kteří se nikdy neodvážili samostatně myslet a pravděpodobně ani netušili, že by něco takového bylo možné. Pan i paní Aubierovi trpěli stejně jako všichni, a stejně jako všichni pokorně a oddaně věřili. V těch prvních týdnech měsíce února Paříž přehlížela své trosky z posledního nepřátelského náletu
a lízala si rány. Tisk, zavřený v psinci štěkal po odvetě. A francouzská vláda vypověděla, jak řekl Clemencau,
válku Francouzům. Od časů mexických Aztéků bůh války ještě nikdy nevychlemtal tolik krve.
Petr byl ve svém pokojíku, plném papírů a knih. Trpěl tím všeobecným utrpením. Drtilo ho svou spoustou bolesti tím více, že on sám ji přepínal. Zato však nijak nepřepínal nesmyslnost těch bolestných obětí,
a ta ho trýznila ještě více než utrpení světa.
Nic neznamená utrpení, nic neznamená smrt, jestliže vidíme, proč trpíme, proč umíráme!
Na ulici trubka oznamovala, že nebezpečí minulo.
PETR /hlas jeho mysli/

Jsem snad jediný na tomto světě,
jsem snad jediný, kdo se ptá,
jediný, který sladce touží,
a jako mnohý hořce poznává

Nad domy hladoví supi krouží,
ty mrchožrouti lidských těl,
jeden slétl a pil krve z louží,
druhý s kusem masa k nebi uletěl

Drali, rvali, brali,
žrali, klovali a nesmlouvali,
čím víc měli, tím víc chtěli,
zkrátka hladem netrpěli

A do toho všeho zmatku,
kdy hlahol děl symfonii hrál,
z oblohy čisté sypal se sníh,
pozvolna klesal, měkce dopadal

Jeho duchovní růst byl již několik měsíců zaražen, jako když je mladý stromek v plném květu spálen „ledovými muži“. Neustálý pocit prázdna, které bylo na konci, prázdna, které bylo vespod, všude skryto pod krutým a nesmyslným šalebným zevnějškem světa, ten pocit podrýval každé jeho nadšení. Dychtivě se vrhal ke knize, k nové myšlence – ale hned se zarazil, hned zase zmalátněl. Nač to? Nač se učit?
Nač se obohacovat, když je nutné všechno ztratit, všechno opustit, když nic nám nenáleží?

Měsíci, Luno,
světlo tvé hladí, neublíží,
světlo tvé vede,
prosím, jen dál, dál mě veď,
jsem ten, který oknem dolů shlíží,
zde mé útočiště, tam krutý svět,
tam lynčují mě na pranýři,
ten lynč přijde co nevidět, hned

Měsíci, Luno,
můj Horatio, který poradí a neublíží,
bílá tečko všech nevyřčených vět,
světlo tvé vede,
tváří v tvář na mě z nebe shlíží,
prosím, jen dál mě veď
Kalendářem listy otáčí se,
jak řetízkový kolotoč,
čas ten má naspěch, neznaví se,
a mě zbude pouhé „Proč?“

Otázka věčná jak věčnost sama,
přec tak častá nebývá,
ten narodí se, tomu zvoní hrana,
všechna ta „Proč“ nám život tají, ukrývá

„Proč“ teprve před pár lety,
byl život můj započat,
tělo bylo mi někým propůjčeno,
a teď jej mám jít odevzdat

Je toliko světských radostí,
které měl bych znát,
let motýla, vír vášní, ryby bez kostí,
… nechat se ponoukat...

Ach,
„Proč“ už mne ani to netíží,
ta myšlenka, že půjdu cedit krev,
svoji krev,
snad strach hněte lásku, která hýbe Paříží,
a slavíci švitoří v triolách opojně lačný,
svůj tichý zpěv

Přitom žádné úsilí ducha, žádná pokorná touha srdce nikde neviděla smysl života. A tu najednou se ten smysl objevil sám od sebe... Život měl najednou smysl... V dobách míru by takové němé okouzlení patrně nebylo trvalo dlouho. A když tak hledal, odkud září ten úsměv v jeho nitru, spatřil pootevřená ústa a rty mu zahořely touhou přitisknout se na ně.

Ach,
netíží mě slunce, nebe,
měsíc, hvězdy svit,
zima, která studí a mráz, jenž zebe
cítím touhu žít!

Ach,
netíží mě čas a země,
hlína, která nohy svazuje,
cítím, že nadobro je ve mně,
a ve mně roste, kvete, graduje

Ach,
cítím, že nadobro je ve mně,
… Ona!

… Ona...
jako by vše utichlo

… Ona...
to slůvko blesklo myslí

… Ona...
k srdci proniklo

… Ona...
naděje v mé tísni

V tomto období jinošství, kdy je mladý člověk zamilován do lásky, vidí lásku ve všech očích; dychtivé
a nerozhodné srdce ji slastně loupí hned v těch, hned v oněch dívčích pohledech. A nic je nepobízí, aby se ustálilo: vždyť stojí teprve na začátku života.
Ale dnes bude život patrně krátký, je tedy třeba pospíšit si. Petrovo srdce spěchalo tím více, že se omeškalo.

Ano,
to je má touha, mé přání,
má odpověď,
odpověď na věčná ptaní se,
odpověď na věčná „Proč“
...„Proč právě teď?“...

Měsíc jak meloun na míse,
a hvězdy jak zrnka hroznů,
všechny jsou náhle k mání,
ó, děkuji ti, mocný velmistře,
děkuji ti za poznání,
však prozraď, kde skrývá se,
před kým se klaní,
ta, které bezostyšně říká se.
„Má paní!“

Měsíci, Luno,
světlo tvé hladí, neublíží,
světlo tvé vede,
prosím, jen dál, dál mě veď,
jsem ten, který oknem dolů shlíží,
zde mé útočiště, tam krutý svět,
tam lynčují mou lásku na pranýři,
ten lynč je prudký jako jed

Měsíci, Luno,
můj Horatio, který poradí a neublíží,
bílá tečko všech nevyřčených vět,
světlo tvé vede,
jak na mě, tak i na ni z nebe shlíží,
do přístavu mysli a srdce mého,
prosím, jen dál ji veď!

Petr lásku ještě neznal; a teď podlehl jejímu prvnímu zavolání. K okouzlení jeho myšlenek se připojovalo ještě to, že láska se v něm zrodila pod křídlem smrti. I kdyby ji už nikdy nespatřil, to věděl, že docela jistě je a že znamená útočiště pro jeho duši. Přístav v té světové vichřici. Maják v nočních temnotách.
Stella Maris, Amor. Lásko, ochraňuj nás v hodině smrti!