Chtěl jsi pravdu...

Miluješ a barvou
svojí lásky vzpomínky
na zdi mi maluješ,
když slunce za obzory
zachází.

Plátky růžových květů
koberec mi jako
zlatem vykládáš
a doufáš, že připomeneš
mi to, co v srdci
stále ještě máš.

Ležím teď tady
vedle těch květů
tak jako tenkrát,
když cestu k Tobě
jsi mi z nich vyskládal
a když Tvá slova tichem
zpívala mi symfonie
o našem malém vesmíru,
jež pro nás jsi z těch
okvětních plátků
dohromady dal.

Ale víš…
Já nezapomínám,
přestože bych někdy
chtěla…
I přestože jsem
si myslela, že bych
nejspíš měla…

Chtěl jsi pravdu,
tak tady je, můj drahý…
V mém srdci
své stálé místo máš…
I když ode mě, nejspíš,
nic již dávno nečekáš.