Lovec a mláďata XLVIII.

Druhý den do lesa vydal se před rozedněním,
pušku přes rameno a kus masa v batohu,
noc byla dlouhá, vyplněná lehkým sněním,
v němž, ač bezvěrec, obracel se k svému bohu.

Došli na místo, ale úkryt zdál se být prázdný,
netroufal si jít blíž, tak rukou pokyn dal fence,
přitáhl si límec, rozbřesk byl docela chladný
a v koruně stromu se ozval čísi hlas tence.

Fenka proplížila se kolem haldy kamení,
opatrně, vždyť netušila, co ji tam čeká,
zahlédla Tlapičku v bojovém postavení,
ke sblížení bude asi cesta daleká.

Vyklidila pole a zpět k lovci se vrátila,
ten z batohu vytáhl kus masa, co koupil,
chňapla ho pevně a mezi stromy se ztratila,
on sáhl do kapsy a z placatice se napil.

Do lesa pravidelně chodili každý den,
lovec však zůstával v úctyhodné vzdálenosti,
tenhle úkryt byl zdárně pro jiné utajen,
ani barmanka neznala bližší podrobnosti.

Čas pobytu fenky v úkrytu se prodlužoval,
ale z jejího výrazu byl lovec zmatený,
vlézt do úkrytu šelmy se neodvažoval,
při smůle mohl by to být pokus smrtelný.

Divné bylo, že neviděl šelmu ani škvírou,
stejně jako zahlédl ji při první návštěvě,
poslední dny jistě otřásly její vírou,
snad zlepší se vše teď, když přístup má k potravě.

Dlouho do noci si s barmankou povídali,
tentokráte nad konvicí lahodného čaje,
otevřít své duše svorně potřebovali
a nebyl nikdo, komu svěřili by, co trápí je.

Lovcovy vzpomínky na šelmu, odchod ženy,
barmančina samota a touha po něze,
niterné stavy světlu byly vystaveny,
bar byl kostelem a noc vzala si roucho kněze...