Ty můj pocestný...

Už pár let chodím po vánku prašných cest,
s nadějí, že smutek duši oprostí,
s vírou na zář pohasínajících hvězd,
bez chuti procházím kolem dalších bytostí,
do doby než se setkávám s Tvými stopami,
s dechem a tou horkou blízkostí…

Míjím rozcestí, kdy nevím kudy dál,
proč všude číhá sedmihlavá saň,
na co život je a kde se vůbec vzal,
do doby než mi podáš tu svou dlaň,
dotek jak od nebeského anděla,
než mě jemně obejmeš a nepustíš,
než mi otiskneš prsty do těla…

Slunce vychází a zapadá za obzor,
rostliny kvetou a zase uvadají,
dny odcházejí a už se nenavrátí,
mé útroby pějí tesklivý chór,
do doby než se objevíš na úpatí
a dvě duše se vzájemně spoutají,
než Tě ucítím ve svých skulinách,
než se mi do srdce ukryješ
a navždy zůstaneš v jeho hlubinách…

Zase víc konečně…poznávám sebe
a svůj tlumený dusot koní…
Polibky jsi rozžehl nekonečné nebe,
mávls´ duhou a uložil mě do ní,
na křídla navlékl perutě
a já začala zbožňovat život,
všechny jeho chutě…

Nikdy před tím jsem nevěděla,
jak jen můžu milovat…

…to má strašnou sílu,
nepopsatelný pocit…

Děkuju Ti,
za všechno…

A ty to víš,
ty můj pocestný andílku…