Zatykač

Tak o naději prosím
do černých kapek rosy
šeptanou.
Vzpomínky na včerejšky,
na ruce od vojtěšky,
vytanou.
Je láska tolik šílená
jak srna, šípem raněná,
prchající?
Směju se planým vztekem,
sama svým vlastním rekem,
netoužící.
Nechtíc už nic co dříve.
Pod sukní hnáty křivé,
osoba.
Spasitelka mé duše.
Mír zůstal neporušen.
Pro oba.
Co jsi to vlastně zač?
V ruce máš zatykač.
Srdce:
z lásky je usvědčeno.
Že pláče na rameno.
Trpce
že známé budí, usínaje.
Že jak Hamlet tak rádo hraje
na šílenství.
A čte-li slova, slova, slova,
hledá v nich bez ustání znova
podobenství
se jménem, které v sobě chová.