Touha

Proč z vánku stává se bouře?
neúprosná a běsnící
Naděje mizí jak oblaka kouře
na kolena padám plačící

Má duše by ráda zářila
jasnou aurou třpytivou
Takovou touhu ještě nežila
zmatena silou ničivou

Ta vichřice rudý prach unáší
prach roztříštěného srdce
Však stravující plamen nezháší
marně vztahuji své ruce

Jako černá díra mne přitahuje
hvězda co pohltila samu sebe
Nekonečný prostor mne obklopuje
zahlédnu někdy modré nebe?

S vyšší mocí bojovat nedokážu
ač snažím se sebevíc
Osudnou lásku si nezakážu
vydám se té zkáze vstříc