Když chci radu, mluvíš jen o sobě

Mám strach, krčím se v koutě.
Okolo stíny jsou a já roním slzy.
„Ač spěcháš, doženou tě.“
Uslyším ty hlasy, brzy.

Budou se smát s výsměšným podtónem.
Sledují mě klíčovou dírkou.
Čekají, až spadnu na zem,
může se to stát každičkou chvilkou.

Když chci tvou radu, mluvíš o sobě.
Nedivím se, už si zvykám.
Jsi takový, jak si lidé v téhle době
představují muže, jen já vzlykám.

Proč se nám tohle stalo?
Vždy jsem tu byla jen pro tebe.
Vím, že tohle je málo.
I že ty jsi teď štěstím bez sebe.

Mlčím a čekám, až domluvíš.
Osušíš moje slzy?
„Lásko, jestli pak odpustíš?“
Znám větu, co zazní brzy.

Chceš, abych byla němá.
Poslouchám tvé nářky celý den.
Jsem jako květina, co vodu nemá.
Usychám a sním si tenhle ten sen.

V tom snu jsme spolu,
ty posloucháš, co říkám.
Jen dva na vyhřátém molu.
Je to tak krásné, když tvé rty líbám.

Pak zazvoní budík.
To ty mluvíš zas.
Jen jeden pouhý mi unikne vzlyk.
Víš vůbec, jak zní můj hlas?