Že to chce čas?

Už je to něco kolem roku,
co sním o tobě po svém boku,
však zapomenout na tě musím,
řekla jsem si, že to zkusím.
Zkoušela jsem, je to půl rok,
však nepostoupila jsem ani o krok,
všechno už mě z toho bolí,
mezi životem a smrtí volím.
Každý říká, že to chce čas,
je to jako dlouhý vlas,
nemá konce, dál se táhne,
na co může, na to šáhne.
Však času už tu bylo dost,
mám na sebe strašnou zlost,
nejde se mi toho zbavit,
nemůžu se jen tak bavit.
Nemůžu pořád ve snu žít,
úzkost a deprese každý den mít,
nedokážu se z toho dostat,
na své nohy zpátky povstat.
Jsem tak ubohá a hloupá,
mé sebevědomí se ze mě loupá,
bojím se ukázat své pravé já,
tak co mi ten život dá?
Ve vzpomínkách pátrám,
po těch hezkých šátrám,
však vzpomenout si nemohu,
tak jak si potom pomohu?
Snažím se nad tebou nemyslet,
jen nad sebou se zamyslet,
však všechno tebe připomíná,
vše jiné hlava zapomíná.
Asi jsem beznadějný případ,
nestačí mi žádný výpad,
všichni už mě odsuzují,
možná podle sebe posuzují.
Uvědomuju si svoje chyby,
všechna přání, všechny sliby,
nevím však, jak tohle popsat,
ale chci se z toho vypsat.
Nevím, co mám dělat dále,
moje srdce bolí stále
a dochází mi moje rýmy,
ve vzduchu se vznáší dýmy.
Chtěla bych vědět, co by se stalo,
kdyby mi tě něco vzalo,
že zmizel bys z mých očí,
zda by se svět přestal točit.
Zda bych zapomněla po jisté chvíli,
získala zpět svoje síly,
či bych byla tělo bez duše,
tohle všechno stát se může.
Však nějaká část mého těla,
nezapomenout by chtěla,
mít tě stále v srdci, v hlavě,
vzpomenout si na tě hravě.
Tohle v sobě navždy střežit,
já chtěla bych vážně stále věřit,
že tohle někde konce má,
však nevím, zda se v to věřit dá…