Láska je nemoc..

Jsem nemocný,
nemocný láskou.
Jsem posedlý,
mám oči zavázané páskou.

Jsem pouhý student medicíny,
nosím ošoupané džíny.
Nevýrazný - to já jsem.
Můj život není sen.

Není léku na nemoc mojí,
každá žena se jí bojí,
zvlášť ta, co může za to,
že postihla mne nemoc tato.

Jsem doktor budoucí,
miluji růže kvetoucí,
znám sestřičky krásné,
nejsou však pro mne spásné.

Neznám mnoho lidí,
neznám ty, co život řídí,
kdybych je však znal,
za lék bych vše dal.

Mám vššak rad pár..
O jednu bych ale také stál...

O lásku musí umět muž pečovat,
a žena se z ní umět radovat.
Však i naopak je nutné lásku znát,
aby milenci mohli v objetí tát.

Je nutné vědět,
co druhý má rád,
nemůžeme nečině sedět
a jen se smát.

Musíme přiložit ruku k dílu,
musíme si z lásky brát sílu,
přestože není možné žít den,
který by nebyl sen.

Nikdo bez lásky nemůže žít,
někdo nemůže člověkem být...

Respekt a úctu člověka
si nezíská, ale smí milovat.
smí jak král v zemi kralovat,
ten, co je dlužníkem velkého proroka.

Nejsem opravdu autor básní,
ani řečníkem se nechci stát,
protože pak bych se musel ptát,
proč chrání mě andělé krásní.

Je čas odhalení,
nastal čas převleku spálení.
Jsem Osud,
ten, co život vede,
ten, co zázrak možná pro Vás svede.

Sám však trpím,
jednomu pomůžu,
jinému škodím,
ale sobě pomoci nemohu.

Takový je osud.
Spravedlnosti je málo.
Byl bych rád,
kdyby se mi to jen zdálo,
kdyby opravdu úniku bylo,
možná lépe by se mi pak žilo
a pak mohl bych se na věky smát.