Duch...

Vždy,
když nadzvednu lem svojí sukně,
cítím tvůj pohled na své tváři...
Kdo by se dokázal nezardět?

Zajímalo by mě,
jestli někdy odejdeš,
Kdy přestane tě bavit rušit můj klid?
Čekám,že pochopíš, že nejsem ta pravá...

Budeš mě následovat na začátek světa?
Nebo zůstaneš na konci?
Jsem já počáteční písmeno?
Jsi ty prokletý otazník?

Moje čest už je mi ukradená,
protože jsi ji stejně pošlapal,
všichni se diví, čemu se směji,
proč pláču, když už mám spát...

Odejdi, je to tak nejlepší,
za chyby draze se platí,
proč jen se v pohádkách neříká,
že smrt jednoho, život dvěma hatí...