Skalpel

Na gauči sedím v bolestných mukách,
svírám skalpel ve svých rukách,
bolest v srdci pohltí mé tělo,
ovládat by se už mělo.
Kontrola nade mnou se mi mrví,
hlava má chuť po rudé krvi,
sama nevím, proč to dělám,
třeba spím, třeba nejsem bdělá.
Však na paži je čerstvá rána,
u dalších dvou poskládána,
písmeno K v kůži vryto,
pod rukávem tajně skryto.
Odpověď hledám, proč se to tak děje,
však jen škodolibost se mi směje:
„Nemá tě rád, tak se s tím smiř
nebo si s láskou do pekel miř!“
Ta ozvěna v hlavě svírá mi duši,
však kamarádky úzkost ruší,
řeknou: „Držíme tě, máme tě rády,
od nás nedočkáš se bolestné zrady.“
Bez nich by to nešlo-jen díky nim,
stále mám někde naději a o něm sním…