Fata Morgána

Už milión let bloudím
a jsem vším,
co Země omylem stvořila.

Jsem lvem
rvoucím se o kořist
a přesto
umírajícím hlady.

Jsem chromým orlem
v závratných výšinách
vlastní fantazie.

Jsem slunečnicí
zlomenou v půli
nedočkavou rukou dítěte.

Jsem poetou
bez rýmů
a hercem,
co nikdy nehrál.

Jsem obsáhlou knihou
bez
jediného písmenka.

Jsem slepec
schopný vidět jen tebe,
jsem beznadějný zoufalec
s jedinou nadějí.

Umřít
uprostřed bouřlivého žití
s vědomím,
že jednou
- aspoň jednou
pronikne tvůj zrak
clonou obyčejnosti
a spočine
na mně.

Hledám tě.
Hlídám tě.

Zběsilý tlukot srdce
mne upozorní
na tvou blízkost dřív
než se oči druhých
za tebou otočí.

A pak vyjdeš.
Tak náhle a zářivě
jako slunce
z bouřkových mračen.
Stejně vzdálená
a nedotknutelná.

Tvůj pohled
prolétne okolím
a ani na okamžik
se u mne nezastaví.

V tu chvíli mi dochází
marnost mé snahy.

Nač
poklekat před úsvitem.
Nač
modlit se k bohům...

Tisíce hvězd
na letním nebi
nesvítí pro nás dva.

Jak kruté procitnutí.

Znovu jsem tím,
kým jsem byl.
Jen nepatrným kamínkem
v písku pouště
po které už staletí kráčím
a snažím se dotknout
Fata morgány