Oželím ten cit, co mě k tobě táhne...

Posvačila jsem,
hořkost jemně utkanou,
bez přílohy,
syrovou...

Nabídla jsem kousek tobě,
odmítáš,
dobře vím proč,
sama bych ji odmítla,
ale neměla jsem tu možnost...

Tak jsem se podělila s ním,
on chtěl,
lačně hltal každý kousek,
trochu mi tu nadrobil...

Netušila jsem, že se vrátíš,
drobky prozradily můj hřích...
Bolí tě má zrada?
Vidím to v očích tvých...

Bude mi polehčující okolností,
u citového soudu,
že jsem hořkost posléze,
hlučně vyzvracela?

Víš,
možná nestojím o odpuštění,
protože on mě má rád,
nikdy neodešel,
zůstal tu stát,
snědl hořkost,
které jsi se ani ústy nedotkl,
je tu pro mě...
... a to mi stačí...