Jak přišel zázrak

Už nechodím jen tak, ale odněkud někam
a přesně vím, kam mě ty kroky dovedou,
už nesleduji rozednění s tou barvou bledou
a po nocích spím…a ty nejkrásnější sny čekám…

Už necítím se tak bezmocná a zraněná
a bez obav oddávám se tomu krásnému vjemu,
už vím, co ten nádherný pocit znamená
a pořád se jenom směji…aniž bych věděla čemu…

Už nepřipadám si tak sama široko dokola
a zjišťuji, jak moc vlastně umím mluvit,
už znám, jaké to je, když osud zavolá,
by v mé duši nebyla tma…leč věčný úsvit…

Změnil se mi celý život, stačil jen pouhý den,
den, kdy svět mi před očima pomalu hasl,
pouhá vteřina, co naštěstí jsi nepropásl
a já se začínala dovídat, kdo konečně jsem…

To bylo dílo okamžiku, co vyletělo z mraků,
jak kapka deště, jak ruměnný odstín soumraků,
po literu přišlo pár osudných rozpaků
naprosto nepředvídatelných zázraků…

Třeba se to stává jednou za sto let,
jako když komety občas přiletí zpět,
nebo když moře své břehy zeštíhlí,
třeba se to stává jen párkrát
a my dva jsme to neprošvihli…

Moc mě těší, že tu nejsem zbytečně
a jsem ráda, že platí to známé souvětí,
že každý má smysl tady být
a pro něco tu žít…

A věřím, že jsou věci, které nekončí…