Báseň o iluzi

Viděl jsem jí v dáli,
veliké a mocné,
jak překonává moji vůli,
osoby mé milované.

Přibližovala se snad každým krokem blíže,
chtěla mě, musela mě mít.
Viděl jsem to dokola stále,
těšil jsem se, chtěl jsem u ní být.

Avšak ještě tu někdo zbýval,
byl tu a né sám.
Miloval mě stále dál,
i když chtěl být sám.

Já nevěděl co dělat mám?
nemyslel jsem a umíral,
proč takový osud mě potkal?

Z dálky se na mě usmívala,
byla to krásná víla,
která hlavu mi zamotala,
kolem prstu si mě omotala.

Já zamiloval jsem se do ní,
chtěl jsem být nyní s ní,
neopustit jí a chránit ji,
vždyť ji miluji.

Těšil jsem se z každého dne,
i když jsem věděl,
že to dlouho trvat nebude,
přesto jsem v to doufal a věřil.

Ale jak jsme nyní napsal,
vztah náš dlouho netrval,
jiný nepřítel ho vytrhal.

Vždyť ona si to přála,
vždyť ona to vyvolala,
dvěma klukům chudák hlavu zamotala.

Ve stínu polední lampy jsme se setkali,
abychom to vše urovnali,
políbily jsem se,
a věrnost až do smrti,
jsme si slíbili.

Avšak zrada jasná,
objevila se zcela jasna.

Ona rozhodnout se nemohla,
proto na to doplatila.

V pátek k prvnímu desátý,
když slavily jsme výročí,
smutným hlasem mým,
oznámil jsme konec jí.