Ztracený dopis

I když čas se nezastaví a plyne jako řeka
někdy dostane Vás třeba jenom věta.
Někdy dostane Vás jenom třeba psaní
co ztratilo se cestou, někdy Vás to zraní.

Jeden malý dopis co zapadl za postýlku
kde seděla tvá láska ve světle modrém tílku.
Kde seděla a čekala až vrátíte se zpátky
a vezmete si od ní důkaz její lásky.

To malé bílé psaní, kde vylila si duši,
však Vy v té chvíli cítíte jak vystřelila kuší.
Vy však cítíte se jak cestovatel v čase
ten dopis byl vždy pro Vás, ale teď už to je v passé.

Do vzpomínek co bylo a nyní je už v prachu
jako kdyby zůstala jen atmosféra strachu.
Na ruku co tě držela a teď políček ti dává
na ústa co jí líbali tak jak to měla ráda.

A večer se pak změní z atmosféry nudy
a vy pro vlastní slzy nevíte kam a kudy.
To psaní dostane Vás do překrásného snění
do vaší minulosti, nic se ale nezmění.

Jen u srdíčka bolest, pálivo a teskno
a vy tak aspoň poznal jste, že Vám je ještě těsno.
V myšlenkách když projdete si ty měsíce zpátky
protože tak nahlédl jste pootevřenými vrátky.

Vrátky do té minulosti, kam nechcete se vrátit
a o klíči, jež myslel jste si že dokázal jste ztratit.
O klíči jež pootvíral lásce Vaše srdce
a dnes bráníte je i se zbraní v ruce.