To mi řekněte vy...

Zpěvy jejích hlasů, přes uši,
do srdce pronikají,
jako čepele chladné,
co strach neznají.

Nevědomost strašná bolest je,
surově trhá mne na kusy.
Už mizím v prachu,
jsou pryč marné pokusy.

Topím se v alkoholu věčnosti,
opíjím se sám,
jen nicota mne pohostí!


Zuřím uvnitř, jsem celý v žáru života,
však ledově mne hasí samota!
Prostořekost a předsudky trpké,
jak nezralé víno, pojídáme každý den!


Přál bych si kéž by to byl jen sen,
co ráno již nebude!
Já dal bych vše,však není přec dosti,
jsem zavržen, ranou její,
co bodá do morku kostí.