Ať mě nikdo nenutí...

Ať mě nikdo nenutí přemítat…
O povinnostech v každodenním stereotypu,
co se děje, kolik je a kdy zvoní,
o čase, co drží nad námi stráž,
nebo o tom, jaký je s lidmi kříž,
když jenom hlavou se mi honí,
co zrovna děláš
a na co myslíš…

Ať mě nikdo nenutí přemýšlet…
O duších lidských bytostí,
o tom, co v nich do světa vzývá
a z čeho pak čin se stane,
když jenom mysl má dumá,
jaký ty jsi ve skutečnosti,
co všechno se v Tobě skrývá
od prvotního pohledu
až po utajované…

Ať mě nikdo nenutí vzpomínat…
Na dobu, kdy nebyl smysl bytí,
na boje, kde dav jedince skolí,
na minulost, co upletla si bič
a občas mě nečekaně chytí
a na chvilku poleká,
když to co bylo už je prostě pryč,
jen Teď má svou hlavní roli
a budoucnost nás spolu čeká…

Ať mě nikdo nenutí říkat…
Že Zemi se osa vytáčí
a jednou se hustě zamračí,
že osud nemile halasí
a zmizí tohle čarokrásno,
že blíží se špatné počasí,
když stačí se podívat na Tebe
a hned mám jasno…

Ať mě nikdo nenutí snít…
sny o pustých planinách,
ať mě nikdo nenutí psát
verše o zšedlých krajinách
v odrazu černého nebe,
ať mě nikdo nenutí jít
dál do života,
dál bez Tebe…

To bych zůstala na místě stát
a nikdo by se mnou nepohnul…