..v hoření..

Chybělo mi
teplo. I záře svítivá

Já cítila se jako provinilec
sparťanského světa

Když náhle zvuk rozechvěl zemi
ve fenyklovém stonku uhlík ožívá
a Prométheus usmívá se mile
kráčeje ke mně jako zběhlý světák
a malý oheň záhy rozdělává…

Pak naproti se usadí
na hovor chvíle pravá;
„toť PÝR“; dí suše
jako by součást jeho byl
„ten jeden ze čtyř božských kořenů“

a pak mi ještě prozradí
že mudrc Empedoklés ve své písni nastínil
že živly vlivem Lásky mísí se jak duše
a rozlučují vlivem Sváru

pak na mě podíval se jako na ženu

„tys AÉR, vlhá i teplá forma daru
těleso dokonalých osmistěnů
tak nasedni si k slunci do kočáru
vem´ohnivý meč s sebou do nebes
a zkus odhalit neviditelnost
ozářit přirozenost
vrtidlem z vavřínu do lůžka z lípy snes
ten symbol života
vášnivost rozmanitých tvarů
co květem živoucím se větru třepotá…“

Já nečekala už jsem ani okamžik

V hlavě mi zněla všechna jeho slova

Práskla jsem bičem nad hlavou
a zašuměla; dík
zvedla se chřípí šarlatová
kočár se v rouše ohnivém do noci vznes
žár pohybem se rozplamenil v provaz
oheň sám sobě byl tou příčinou
vlna i obraz na obzoru moh´by demonstrovat

jak síla větrná v ohnivé náruči
se v lásce proplétá
plane a vzdouvá
a pak se rozzvučí

…by k jiskře svého srdce byla zaseta…