Štěstí, co neodchází

Přichází štěstí,
slunce rozhazuje loknami svými
po klidné hladině rybníka,
vodoměrky skáčou útrobími
a ve mně
se svět nádherou zajíká…

…a za to můžu děkovat jedině Tobě…

Na větvích se lesknou pírka ptáků,
když vánek nasládlým pylem hostí
ta hejna už opilých čmeláků
a já přemýšlím,
jestli je to opravdu skutečností…

…však jsem si jistá, že sen to není…

Vlasy Ti vplétám do květů třešňových,
na kmeny kreslím odraz nás dvou,
sbírám Tvůj úsměv do lastur perlových
a hledám způsob,
jak vyjádřit tu radost svou…

…ale ty ji tu určitě cítíš…

Peřina červánků už je hluboká,
vychází hvězdy…z temných břehů,
měsíc si pařížské modře loká
a já hltám
Tvé oči, vůni, dech a něhu…

…a vždycky budu mít žízeň…

Dotýkáš se mě…na samotných koncích těla,
obloha nám ticho po kouskách rozdává
a já jen poslouchám…tep v objetí anděla…
čas zkrásnil…
jsme si bližší…štěstí zůstává…

…a když ho budeme
oba dva opatrovat,

tak neodejde…