Klopýtám

A tak se houpu ve stínu cigaretového dýmu
stejně tak, jak mi nikotin vplouvá do žil.
Mám pocit, že věci nenačaté nikdy neskončí
a zlá víla obrátí svůj vnitřní hlas a udobří se se Sluncem.
Zapkať prosím, ó, drahý živle Země všechny mé pochůzky,
zamiř na Mléčnou dráhu
a tam někde pro věčnost zanech mé jméno.
Snad nejsem tak marná, jak možná zdá se být,
ale pořád mě mechanismus vlastní hlavy
nedokáže přesvědčit,
aby mě tak černé býlí vytrhlo z letargie
a přišlo tak krásné, tak kýžené,
a při tom tak časem zapomenuté DÉJA VU.
Chci zakřičet MILUJI TĚ! ale tys mi to nedovolil,
tys to zakázal, tys to přeťal.
Stříbrná nit už asi nevede, kam měla vést.
S hlavou sklopenou kreslím srdce do písku,
a zároveň se tomuhle omletému symbolu lásky hlasitě směju.
existuje snad na světě dřevěný most, kterému by nechybělo prkno přesně uprostřed?