Lovec a mláďata XLIX.

Do lesa chodili a každý den přibýval chlad,
vločky sněhu doprovázely jejich kroky,
v sobě víru, že potravou šelma zesílí snad,
vodu dávaly ještě nezamrzlé potoky.

Chování fenky však lovce zneklidňovalo,
cosi divného začínal v jejích očích číst,
to jeho sílící obavy potvrzovalo,
když přinesla zpět maso, byl si problémem jist.

Po pár dnech podobných jako vejce vejci,
lovec rozhodl se dál nevyčkávat,
půjde za šelmou a snad dá mu osud šanci,
jen odhodlaní mohou v životě vyhrávat.

Nejdřív prohlédl si terén a cesty kolem,
aby znal únik, kdyby snad šelma vyrazila,
zmást mohl ji úkrytem za jedním stromem,
třeba tam už není a skrýš dávno opustila.

Opatrně přibližoval se k hradbě z kamení,
soustředěn na každý zvuk, který les vydával,
v životě neměl rád nečekaná překvapení,
fenka pokračovala dál a on vyčkával.

Po pár minutách, které trvaly snad věčnost,
hlava fenky mezi kameny se objevila,
i z pohledu zvířete lze vyčíst bezradnost
a ona ji svým pohledem jasně vyslovila.

Když došel až ke skrýši a dovnitř nahlédl,
na chvíli tlukot jeho srdce se zastavil,
Bože, snad jsem tolik špatného neprovedl,
za co jsi mi tedy tak krutý trest připravil.

To byla otázka, co prolétla jeho myslí,
když zahlédl bezvládné tělo Tlapičky,
moc dobře věděl, jak dokáže být osud zlý,
už jednou viděl takhle potemnělé zorničky...