Až sedmkrát se rozední

Až noc ráno posedmé probudí
a tma poputuje k černým dírám,
přitiskni mě celou ke své hrudi
a počkej, až vůni Tvou si nasbírám…

Až v ránu se noc posedmé naklání
a stíny Luny ukryjí se do spár,
polož si svou tvář mi do dlaní
a počkej, až vyhladím Ti obrysů pár…

Až noc ránu posedmé pošle snůšku slov
a přijde čas, kdy konečně zas jsme si blíž,
sfoukni mi z vlasů pírka sněhobílých sov
a počkej, až přečtu Ti z nich, jak chybíš…

Až ráno k noci posedmé přijde úlekem
a Jitřenka vyčerpá své hvězdné časy,
umlč mé rty jedním dotekem
a počkej, až řasa se dotkne řasy…

Až noc ránu posedmé poručí
a temno už ustoupí světlu vzad,
pojď si vzít tu lásku, co mám v náručí
a počkej, až Ti pošeptám…

…máš ji tu napořád…