Šeptání touhy

Hladím Tě po zádech a ty krásně spíš,
o mých prstech snad ani netušíš,
do dlaní spřádám naše pouto nekonečných let
a čekám, kdy ukážeš mi ten svůj laskavý pohled…

Říkám Tvé jméno na jeden dlouhý nádech,
v různých zdrobnělinách a všech pádech,
i zdi naprosto vše lehce slyší,
miluji Tě, dušinko moje nejbližší…

Miluji Tě tak, že Amor nestíhá vystřelovat šípy,
vítr zpívá a rozevlává své jemné chřípí,
je to skutečnost. Je to cit. Láska v srdcích chvíc,
protože nevím, kdo z nás dvou miluje víc…

Miluji a chci si jít zas pohladit Tvou kůži,
svět mi Tě přivál a už vůbec nic mi nedluží,
jen by mohl prodloužit čas, kdy cítím Tvá ústa
a zkrátit ten týden, co pomalounku dorůstá…

Už nejsem jen já, už nejsi jen ty, to je jasné,
máme spolu jiskru, co nezmizí a nevyhasne,
myšlenky mi vůbec nespí a rapidně sílí,
to jak se o Tebe bojím, snad každičkou chvíli…

Bojím se, protože jsi to mé štěstí největší,
jsi moje druhé křídlo, co osud mi dal v závětří,
jsi můj a chci s tebou žít,
i když bouře hádek se někdy spustí
a vítr zakvílí řež,
já neodejdu a pořád si budu říkat:
ty mě neopustíš…
neopustíš…
neopustíš…


…ty zůstaneš…