Jak přišel princ

Za vrcholky hor, daleko od lidí,
tam, kde zrak ostatních nevidí,
tam každý den smutněla jedna princezna,
nešťastná, zamračená a ne moc líbezná…

Každý večer usíná v zábraně prázdnoty,
každé ráno se do smutku opět zaplétá,
nikoho nezná, nemluví, jen v sepětí nicoty,
beznaděje, beze sil, v samotě zakletá…

To na konci Země, tam na druhém břehu,
tam bydlí princ a jeho uhasínající svit,
hledá teplo, bezpečí, lásku a něhu,
uvězněn v ponurosti a nechuti dýchat a žít…

Jednoho dne, po spousta letech a vlnách smutku,
kdy všude byl jen slz třpytivý rej,
přišel sám osud a řekl jim: vskutku,
ještě naposled, ještě dnes to nevzdávej…

I vítr šeptal: naděje tu pořád žije a úpí
a radost stále vymílá nedaleké potůčky,
tak princ pomalu vyšel ze své chalupy
a princezna mu šla naproti, malými krůčky…

V ten den, v momentu bláznivého potkání,
když život zrychleným tepem zavání,
došlo k vysvobození ze zakletých světů,
vzájemně se dotkli dlaní a retů…

Jezero zestříbrnělo, oblaka se barví dobronzova,
stádo srdcí po cestách šťastlivě kluše,
samota se smutkem se už navždycky schová
a ze dvou těl vykvétá jedna duše…

Ze dvou bytostí vyrůstá štěstí v kapkách rosy,
ze dvou srdcí vede pěšinka dýchajíc v jistotě,
princezna povídá: jsem šťastná, neopouštěj mě prosím
a princ na to: neboj se neboj,
jsi to nejkrásnější v mém životě…

…kéž tahle pohádka nikdy neskončí…