Mému muži

Marianku,
čím začít, lásko moje?

Vím, že jsi Ten,
který vždy pro mě tu je...

A já jsem Ti také vždy nakloněná,
jako nakloněná rovina.

Ne až tak plochá, mírně zvlněná,
dobrovolná, nepovinná.

Snažím se tu pro Tebe býti,
opravdu se snažím.

I když nechodíme jen po kvítí
a občas v oleji Tě smažím.

Život není žádná sranda,
tohle už jsme zjistili,
řekne ti to i Wanda:-P
kam jsme se to pustili....

On to není žádný med,
mazat med si kolem úst.

Občas je to tenký led,
občas třeba dát si půst.

Ve dvou se to lépe táhne,
každý Ti to potvrdí,
avšak co když se to zvrhne
a mráz ještě přitvrdí?

Pak přichází zimní období,
období zkoušky,
to, které nemá obdoby.

Plnými doušky.

Obstojíme-li to společně,
výhra je to má i Tvoje,
píšu však toto zbytečně,
když to vzdáme bez boje.

Tudíž pojďme do války,
vyzbrojeni tou zbraní nejtvrdší,
která křehkou zdá se z dálky,
myšlenkou nejhlubší.

Ponoř se do mé mysli,
pochop, jak se otáčí,
buď Tím, kdo na mě myslí,
kdo se na mě nemračí.

Já chci jít dál, vesnicemi, městy,
avšak nevím kudy,
nenech mě sejít s cesty,
utéct jen tak z nudy...

Boj!