Ve stínu ticha

Uprostřed pouště v rudých šatech sama,
kdyby kolem aspoň šla nějaká známá.
Možná bolest by byla o něco menší
a život pro mě by byl hodnotnější.
Rudá záře nad hlavou nebem pluje.
Najde se někdo, kdo mě miluje?
Co mám teď dělat, když nerada žiju?
A každý den přec živou vodu nepiju.
Hledám štěstí v náruči rudé tmy,
v dáli bouřka zní, slyším hromy.
Čekám tu na něj, tady v mém srdci,
vím marné to je, podlehla jsem svůdci.
Jsem naivní blázen, který miluje,
a modré nebe ve snech si maluje.
Cítit to co on, vlastně vůbec nic,
nechci už lásku poznat ani za tisíc.
Ve stínu ticha hledám spásu ve hvězdách,
zapomněla jsem svou touhu v jeho zásadách.
Svítí tam pro mě trochu povzbuzení,
láska nic víc v té hořkosti není!
Už vím jak trpět a snášet bolest,
jaké oběti v lásce musíš přinést!
Našla jsem své sny, skryté v kapse s otvorem,
bolest utlumit jsem toužila vaječným likérem.
Opět slza stéká po tváři,
mé sny nenajdete ve snáři.
Já nechci nic, tak sbohem světu,
teď ani nevím, jak ukončit větu.