Bezedné jamky

Slyším tvůj dech
tvá vyřčená slova,
všeho už nech,
a líbej mě znova.

Tak už mě obejmi,
do pevného stisku,
zůstaň či odejdi,
však nezaplaš jiskru.

Natáhni ruku,
dotkni se mé tváře,
polož se pomalu,
ke mě na polštáře.

Pohlaď mě po těle,
polib mi víčka,
ne zas tak nesměle,
já budu tě hýčkat.

Kolem mně se oviň,
jak pevné lijány,
a neříkej promiň,
až bude to za námi.

Klín klínem vytloukáme,
v záchvatu žalu,
zrazeni láskou,
v zákrytu našeho z bolesti valu.

I přesto nepřestávej
a směle pokračuj,
teď nejsi její,
dnes jsi můj.

Dýchej mou vůni,
slízej mi ranky,
v duších svých hloubíme
bezedné jamky.