Příběhy z krysařovi flétny: Plamen svíce, píšťala a dvě srdce

Krásná dívka soumraku dnešního,
Nemohla dočkat a srdce jí divě bušilo.
I krysař na smluvené místo pospíchal,
Doufaje, že konečně zmizí jeho stoleté hoře a žal.

Na vrchu u lesíka seděla,
Plamínek svíce hořel jí u nohou a ona čekala.
Temnotou k vrchu přicházel,
Ten, jenž vždy nespoután city krajem procházel.


Jakmile dívka jej spatřila,
Věděla, že krysaři její duše již patřila.
I on to věděl a sobě přísahal,
Že za ni by i život dal.

Přisedl k ní a lehce se pousmál,
Náhle jak by v jeho šedých očích oheň vzplál.
Ona pohladila jej po černých vlasech
A náhle noc získala jarní nádech.

„Krysaři pověz mi jaké je toulat se krajem,
Procházet mnoha zeměmi bez konce s cílem?“
„Když toulám se krajem, já cítím se pak,
Jak bych byl volný pták.“

Její pohled trochu zesmutněl,
Snad za to mohl vítr, jenž teskně zašuměl.
„Já vždy toužila odtud odejít,
Ale nebylo s kým a proto mohla jsem jen snít.

Snít o dálných krajích tam za horami,
Jak asi žije se tam lidem, a jaké řeky a moře proplouvají krajinami.“
Hleděl na ni, jak na černý démant,
Který do rukou mu náhle pad.

Pohlédla mu, v plamenem, tvář ozářenou,
Její zrak prosebně na něj upírala, hlas zněl tiše jen větru ozvěnou.
„Vezmi mne s sebou,
Na cestu tajemnou.

Na dalekou a třeba i temnotou protkanou cestu
A vezmi mne si za svoji ztracenou nevěstu.“
Nechtěl uvěřit tomu, co slyšel,
Sám ale tajně doufal, že tento květ by s ním odešel.

„Vezmu tebe rád do krajů dalekých,
Budeš mou společnicí na cestách temných.
Letní bouře zasnoubí nás
A prokletí budem oba na věčný čas.“

Pak náhle plamen jeho očí pohasl,
Hlas jeho do tichých tónů poklesl.
„Jen netuším, jestli chtěla bys
Býti ženou hubiče krys.

Mně nik nemiluje,
Mnou každý opovrhuje.
V tobě zhlíd se již mnohý hoch a mnohý muž,
Každý za ženu by tě chtěl, proč nevybrala sis už?“

„Já nechci každého, co kolem mne se mihne,
Všichni chtějí jen mladé tělo a lásku ne.
Nechtějí dívku, chtějí jen
Prožívat s kráskou svůj noční sen.

Ty jiný jsi, tebe bojí se zde i jinde,
Jsi ten, na něhož čekala jsem, že mne odvede.
Půjdu s tebou kamkoliv, znám každou tvou muku i bolest,
Vím, možná mne za lásku k tobě stihne v městě krutý trest.

Já ochotna jsem i životem platit,
Jen proto, abych pak s tebou mohla do věčnosti odejít.“
Krysař stiskl ji v náručí svém
A svědkem jejich zpovědí stal se svíce drobný plamen.

„Tobě drahá, nesmí nic se stát,
Já budu se pro tvůj život jak lev rvát.
Kdysi býval jsem andělem světla,
Ale temnota moje sny a touhy zhltla.

Nyní však vracejí se pomalu má křídla skleněná,
Jak nikdy bych nepřišel o ně, jak nikdy by nabyla raněná.
Jsi mým démantem, mojí severní růží,
Nikdy nevzdám se vůně, jež lpí na tvé bledé kůži.

Svíce plameni na tebe já přísahám,
Své srdce, srdce krysařovo, tobě nyní dávám.“
„I já na plamen svíce přísahám
A srdce své, srdce dívky mladí, tobě, krysaři, dávám.“

A tak zasnoubili se pod hvězdami,
Utéci z města chtěli dříve, než lid probudí slunce paprsky svými.
Odejít chtěli do krajů dálných
A někde tam najít sobě pokoj, klid a vytoužený smích.

Jen plamen drobné svíčky zůstal zde plápolat do rána,
On stal se svědkem jejich slibu a motlitby,
jež s posledním výdechem ponese do neznáma…