Rozklad Golema

Hnuly se hroby,
až topoly kvikly,
brněla již je dutá těla
a smutná dívka,
co na podstavci zkameněla,
své paže vzhůru vzepjala.
Chtěla se smát
rty svými ztuhlými,
které jí vtiskly ruce sochaře.
Jen v trpkém úšklebku
kolena otlačená,
klečí, ač vstáti chce
mramorová žena.
Pukaly rakve,
když mrtví se obraceli
otlačeni dlouhým spánkem
a znovu probuzeni
klepali na víka svojí cely,
s pocity, že snad živí jsou.
Zlostně se chěli,
až červi prchali
bezhlavě tělíčky beznohými,
ustrašeni náhlým pohybem.
A PAK SE ROZEVŘELA ZEMĚ NAD MNOHÝMI!!!
Pukla jak lebka
rozražená kijem.
Postavy v rubáše oděné
vzpjaly se k čerstvému vzduchu.
Lokaly lačně
vůni pampelišek
za tichého ruchu.

Mramorová dívka
zvedla se z podstavce svého
a odcházela zvolna branou
křupavým pískem nazlátlým.
Tak šla se sukní rozedranou
za cílem, který neznal jsem.
V té chvíli byla Bohem
či živoucí sochou
deroucí se vpřed,
prvá to žena Golema,
který si v té chvíli
protíral oči
na půdě staré synagogy.
Ona k němu přišla
a v ústa vložila mu šém.
On objal ji
a ona jeho.
Chvíli se v náruči drželi,
když tu náhle
Golem zaúpěl,
tělo se začalo rozpadat,
neboť sevřeno bylo
kamenným stiskem
mramorové dívky.

Té paže poklesly
a zbyla zde socha truchlící
nad čerstvou hromádkou
staré hlíny.