Návrat

Klaply dveře a ona tam stála,
phlédnout do očí se mu bála
přišel až k ní, hladil jí tváře,
celý dům zalila sluneční záře.
Dal jí dva polibky, krásné a sladké,
najednou viděla mžitky a nohy měla vrtké...
Vůbec se nabrání, tiskne se k němu,
vzrušeně dýchá, uniká všemu
takhle tam stáli, ruku v ruce,
mluvit se báli, po dlouhém roce
promluvil první, s láskou to řekl,
ona sebou trhla až on se lekl:
"...Byla to věčnost, co pryč jsi byla, už jsem se bál, že přede mnou ses skryla."
Ona hned po něm, řekla to dlouze.
Potom už z lásky líbali se pouze:
"To co říkáš, pravda svatá je. Skryla jsem se před tím, kdo lásku nám nepřeje.Proto mě hlad´, objímej a líbej,
hlavu svou do vlasů mých skrývej..."
To bylo vše, co řekly milenců hlasy,
potom znovu tonuli v polibku krásy.
A když půlnoční hodina odbyla,
jejich těla, v jedno se spojila.
Když nástěnné hodiny odbily den,
jisti si nebyli,
zda nezdál se jim jen krásný sen.