Láska je svině

Pocity jsou rozpolcené, bohužel,
nevím, co je můj život,
nevím, koho chci, jakého muže.
Přijde mi to spíš jako položivot.


Nechci ho zranit, jeho city
nechápu to, milovat a ztratit
nebo nemilovat a zranit?
Co je lepší?


Láska je pocit,
který je vhodný pro cit.
Slyšet jeho hlas, radovat se?
Nejde! Vždy buď radost jednoho
nebo smutek druhého...
Radši my dva musíme vzdalovat se
od sebe, láska naše neroste do nebe.


Každý miluj někoho jiného
někoho svého, tajného...
Moje láska, falešná.
Dva dotyky pro jiného člověka,
jeden možná pro tebe, ze soucitu,
jež nutí mě dělat to, co dělám.
Můj temný řád pocitu,
lásky bzedné, to dělám.


Bezmoc, to je to slovo,
jež zalévá oči mé slanou vodou
s příměsí kajalu, nevím...
Srdce stále robí to svojo,
chci býti sodou,
jež vléváš do svých úst, sedím
tu u stolu, popíjím tramín.
Je štěstí, že nejsi KaMIN.
Jsi bůh vědy o přírodě,
snad toho víš hodně i o národě.
Ale cítíš to stejně jako já?
To ne, ty svou lásku už máš,
nebo neměla bych radši
říct Vy?!
Nikdy nebudu tvá,
mě nemáš,
protože mě nechceš, asi. Radši.
Už bylo dost křivdy...


Otáčím tvůj obrázek
směrem ke stěně.
Neb teď jsi tu živí a v ruce svíráš oblázek,
na krku náhrdelník z kostěné
kosti, díváš se mi svým hlubokým
pohledem do očí,
Co se v nich utápělo? Nepovím...
Jdem spolu ruku v ruce, teď slza oko nesmočí.
Však tohle je jen fantazie, kde
velkou roli hraje láska,
ale ta je skutečná,
tak nebezpečná,
jako skok do propasti.
Nejsem žádná kráska,
které by muži padali k nohám.
Možná nejsem nic, možná jsem vše.
Je mi z těch intrik už hodně zle,
bolest na duši už i tělo ochromila,
ta kurva, ta láska, ta mě ochromila,
její vytrvalost, vždyť ona asi neví,
jakou bolest prožívám...
Nechci to, co zažívám,
tohle celé pro mě prostě není.
Jsem zdechlina,
která je dlouhé měsíce
vysávána, nešťastnou láskou.
Velká trhlina,
která se nemůže zacelit, měsíce...
Jestli zemřít, tak s láskou!