Nahá

Daleko ode mne ležíš.
Nahá…
smáčená deštěm samoty.
Možná už spíš,
či v myšlenkách jen běžíš,
proklínáš den, jenž uvrhl Tě do téhle temnoty.

Začátek znáš,
však konec v nedohlednu jest.
A Ty stále usínáš,
přišlas‘ o všechno,
co mělo Tě dál vést.

Smutek, prázdnota,
to vše je nyní kolem.
Srdce svírá se bolestí
…chce odejít pryč…
Což dobrou cestu nevěstí.

Co dál? Jak se zvednout?
Jak znova poodhalit svou duši?
Když naděje vždy zblednou,
protože jen Jemu ona přísluší.

On ji však nechce,
nemíní o ni stát…
//Kéž by čas šel vrátit lehce//
Byla bys mu vše ochotna dát.

Však dříve či později,
znovu by se to stalo.
On pohřbil by Tvou naději,
že bude to už natrvalo…