Propast

Stát na okraji propasti a dívat se dolů,
nevím co dělat mám ačkoliv jsme tu spolu.
Díváme se tam oba a ty mi šeptáš ta sladká slova,

Točit se ve víru vášně a lásky,
a snad celý život žít bez nadsázky.
Nepřestávej tančit,
když víš,
že dokud se točíš jsem jen tvoje,
a ty už dávno dobře víš, že ti nabízím srdce svoje.
V prázdném sále v nekonečných spirálách nemožného chápání,
se přesto pouštíme do dlouhého bádání.

za otázkou života, smrti a našich snů.
Slyším z dálky štěkot vzteklých psů,
může to snad náš rozum být?
já už nechci přece jen stále snít.
Ten řev a strach nás stáhl dolů,
kde už nemůžeme být my dva spolu.

Každý sám si jde svou cestou dál,
a kde je tanec náš,ta láska a vášeň?
se slzamy v očích píši tuhle báseň.
neboť všemu je konec, už netančíš.
Rychlosti větru nestačíš.

Je pozdě.

Ležím dole a dívám se vzhůru k okraji.
Vidím tvé oči jak shlížejí na dno, kde ležím já,
a teď už vím že ta propast není bezedná.
Tvé oči jsou tou propastí,
Co mě chytí a už nepustí.