Horké vodopády citů

Chtěla bych tomu dešti nějak říci,
ať mi Tvé polibky nesmývá,
ať už se do paprsků zadívá
a nechá mi ty otisky od Tebe
na zádech, šíji, ňadrech a lících…

…snad mi nikdy nezmizí…

Chtěla bych prstem dotknout se osudu
a vtisknout Ti své stopy pod obočí,
abys věděl, že s Tebou
já tady vždycky budu…
Chtěla bych poděkovat všem studánkám
a zeptat se,
která z nich Ti vykouzlila takové oči…

…jsou nádherné…

Chtěla bych fouknout do křídel motýlu,
by přiletěl za Tebou
a mými city vše přehlušil…
Chtěla bych už na louce najít
tu zlatovlasou vílu,
která Ti uvila to srdce a duši…

…ty jsi tak hodný,
že si Tě ani nezasloužím…

Chtěla bych říct Tvým dlaním,
že ten nejjemnější dotyk mají
a ty mé
do poupěte rozevírají,
tohle všechno není zdáním,
tohle všechno není klam,
po tváří mi slzy štěstí kanou,
zhojil jsi mi jizvy
i s tou poslední ránou,
nikdo z nás dvou
už nikdy nebude sám,
konečně našla jsem svůj drahokam,
ty nenahraditelné dary…
Z mého nitra pořád
vytékají Niagáry…

…a vodopády nikdy nevysychají…

Chtěla bych mít takovou moc,
aby každý zářil tak, jak my dva
a nikomu neprobděla se noc,
abych setřela všechen prach z ďolíčků
a vítr dala plachtám do zádí…
Chtěla bych pošeptat Tvým víčkům,
ať nikdy nesmutní
a nechvějí se,
já Tě vždycky pohladím…

…kdykoliv budeš chtít…

Chtěla bych Ti vkreslit do mraků
pobřeží našeho ostrova
Neskutečných Zázraků…
Chtěla bych Ti toho napsat tolik,
ale vůbec nevím jak začít,
když city mi berou všechna slova
a myšlenky tkají milion cest…
Chybíš mi…
Chybíš…
Chtěla bych si Tě k sobě přitáhnout,
jako z oblohy plátek hvězd…




…a už nepustit…