Nekonečná...

V období před mnohými lety,
v nadměrném měřítku vražd,
násilí a moci lidské,
vražedný stroj zrozen byl.

V zelených očích letící smrti,
vdechem jediným zhynuli všichni,
ti jež svododu uhájiti
svoji chtěli.

Vábyvím stezkem beze slov,
ukládající mrtvoli do truhel s víky,
na rampě bez světel
s tisíceryvími pohledy bezdušími.

Nadvláda krutých pánů snažící se
o životy lidské,
svící zhaslou ve stavu beztíže
a pokynutím ruky v hledící dálky,
zalité krví mnoucí se do látky.

V mlžícím se výdechu hrůzy,
na pláni z bílého sněhu,
pokynutím světu přírodnímu,
nechť osvobodí stroj času.

Vždyť zadupaným lékem pryskyřice
spojují se dva světy navzájem.
Svět míru a pohody,
svět válek a násilí.

Již krev zabalená v mnoucí látce
vytekla,
na kámen stoletý,
přehozený z jedné strany na druhou,
v mezilidském pokolení válek stoletých.

Již odešla doba klidu dlouhého,
svět - ten jež byl v pokolení věků lidských,
v obalu z kůry, v noci zalitý.