Vzpomínám...

Vzpomínám
na myšlenky mé v těch Tvých
a na ty Tvé zase v mých,
pořád slyším ten Tvůj smích
a musím se smát taky,
to je ta pravá brána svobody…
Jako hluboká obloha
nad předměstím,
s peřím a ptáky
a pozvolnými schody
k vrcholu štěstí…

Vzpomínám
na city v souladech,
když slova jsou zbytečná
a dech laská dech…
Na nejvyšší stupeň porozumění,
když tvář se dotýká tváře
a srdce srdci zpívá
melodii snáře
uprostřed bdění…

Vzpomínám
na to, co všechno jsi mi dal
a jak jsi jedinečný,
kéž by mi sám osud přál,
by život s Tebou byl nekonečný,
bych stále si tak létala
seshora na zem,
na Tvých křídlech bezpečí…
Jsem do Tebe blázen,
bláznivý,
s pocitem hřejivým,
tím nejsilnějším…
A z toho mě nikdo nevyléčí…

Vzpomínám,
usínám a probouzím se,
jsem už u tisíce beránků,
Tvou básní nechávám se
ukolébat ke spánku,
do mysli si slova
začínám psát,
nikdo mě nelíbá celou
a nešeptá vyznání krásy,
nikdo mě nelechtá
a nerozcuchává vlasy
a já nemůžu spát…

Vzpomínám,
však čas si poručil
a musíme čekat pět dní,
než budeš mě objímat
a držet v náručí,
než se popáté rozední
a vyjde ten sluneční jas,
než začneš mě hladit
a líbat mě zas…

Ani nevíš,
jak já jsem na Tobě závislá…

Miluji Tě k zbláznění…