Origam

Ó všichni, podívejte se na ní,
to je ta, co s rohožkou má co do činění.

Ta, co se uložila ve stínu
a sbírat de pyl do blínu.

Protože šeřík košem jí dal
a listí do sebe zamotal.

Zlámané podpadky tanečníků
a prázdné kolonky na ceníku.
Jakoby byl život zdarma.
Ale je to tu jak sviní plná farma.

Protože polštáře bez peří zahynou,
zapívají píseň podivnou.
O tom, jak těžké je žít,
když nemá kdo na nich si snít.

K čemu jsou stěny ložnice,
když milenka ve stínu měsíce
doteků pocítí tisíce.

Může ,ale nebudou pravé.
A těch litrů kávy..
po bytě voní..
rtěnkou zmazané rukávy.

Chtěla zpátky naject tam,
kde konec v deníku vzpomínkám
přikazuje vrátit se sám.
Ať stránka patří pomněnkám!

Vpadaj tak vybledle.

Skládá origam labutě.
Bez papíru a mrzutě
ztrácí přepych na světě.

Okřídlence vypouší v prach.
Nasposled, kdy nemá strach.
Jeho vůně, jeho pach
bije jí smyslům na poplach.

Kéž by jí v náručí sevřel.
Tok jejich těl jako horká láva.
Pot na čele k ránu slíbal
a zmizela by ta krutá rána.

Ticho, byt by rozhostily
jen hluboké vdechy rána,
výdechy temna, rty jako brána.
Obkroužené červení.

Nesmusela by sedět v okně
a dívat na sychravou ulici,
přičichávajíc k lokně
jako k vůním kritici.

A kritizovat jen tu jeho,
kterému byla málo.
Jako origam z papíru pohořela.
Co stát se mělo, se stalo.