Bílá holubice

Bílá holubice, krásy vzor, vylétla si nad obzor.
Spatřit chtěla nepoznané, stát se ptáče světaznalé.
Avšak byla mládě pouhé, nevinné a trochu hloupé.

Spatřila nápadníka tajemného, nevěděla, co skrývá se v něm zlého.
Temný havran, zlověstný;svou nečestností pověstný.
Zláká mládě nevinné, to naivní, nikdy se mu nevyhne.

Zapřáhne si holubici bledou, do svých těžkých otěží,
Rozpoutají jízdu vleklou, ale havran zvítězí.

Ona rozlámaná křídla, otřesená, cítí se tak podvedená.

Ostatní dívají se na to dítě shůry, pomoci mu nechtějí,
A tak holubice znovu učí se, jak to ptáci létají.

Když naučí se znovu žít, netuší, že někdo zabrání jí dále jít,
Havran černý s maskou slavíka, na tu dívku zapíská
Ona okouzlena něčím nepoznaným, naletí a on ji zraní

Dlouho holubice zapomíná, na havrana zlého,
Pak však potká vrabce spanilého a uzná ho svého.

Vrabec ušlechtilý, milující, koketuje s holubicí
Oboum jim to bytí svědčí, dokud nezjeví se přelud větší.

Havran zpátky vrací se, holubici klaní se
Omluv plný pytel s sebou, že chce zpět svou milou, bledou

Ona opět zamiluje se, vrabec smutně potuluje se
Havran plný mravů zdá se, s holubicí dobře má se.

Šťastni spolu ti dva býti, rádi oba moc se mítí
Kdo by to byl řek, že z havrana vyklube se holoubek.

A tak spolu cukrují, navzájem se milují.

Pak havran letět musí, že však vrátit se hned zkusí.
Holubice sedí doma, milý nikde, ona sama.

Kdyby chudák věděla, že sojka jí ho ojela…