Kormorán

Ztracený v písku času,
zrnka se rozlétla do všech stran(vyhledat jaro)
stopa jde úžinou k Tvému pasu,
zbloudilý kormorán
obejme křídly celou Tvou krásu.

Zvolna kroužím nad krajem,
kde přebývá Tvé srdce
v úsvitu nových rán,
jsem osamělým světem,
když mizíš s nocí v ruce,
pohasl plamen, osaměl kormorán.

Tvé bílé pláně dlaní,
kam tak rád usedám,
když den za obzor se sklání,
jsi přístav můj a prám.

Má křídla tak volná
jsi přitiskla k svým,
duše se dotknulo slunce,
už nelze mi býti sám,
prý vítr nikdo nespoutal,
tak jak to, že Tvé něžné ruce,
spoutaný, šťastný kormorán.