ZPÁTKY DO SRDCE PŘÍZRAKŮ

Na tvář mně motýl políbil,
jemně svůj šat otřel sám,
tak toužebně k rtům mým přiblížil,
na zpět v čase, zpátky k vám.

Ve spárech stínů pode mnou,
v zrcadlení i k tvojí kráse,
se staneš chutí vražednou,
jako marnivé oko hvězdáře.

Nechť touha zdá se temných dnů,
jenž klade meze v osamění,
i tak se těžce plave do úkrytů,
čím víc se výdech v nádech změní.

Vystříhám ti srdce z mraků,
oči večernic ti z výše posbírám,
srdce bolavé svážeš do provazů,
zpátky tam se vrátíš sám.

Nedám ti znamení,
tak mně miluj pro cokoliv,
ty já se v celek promění,
že ti chci dát všeho víc.

Až na dno hlubiny usedám,
lodím plachetnic se přístav těžce hledá,
dvě osminy dam se vrátí k nám,
z večírku za koncem se shledá.