Poslouchej

Zase posloucháme hudbu
S nádechem zakázaných perutí,
Když nevyslovený podtext „Neboj, budu“
Nikoho do ničeho nenutí

Ne vždy pravda skládá
Sluchu libé komplimenty,
Ne vždy láska spadá
Do kolonky pro mladistvé delikventy
Odsouzené pro přemíru citů

Na prázdné řádky připadla
Další inkoustová skvrna,
Říkající mnohem víc
Než písmena krátkého slova „nic“,
Která se nocí tiše vkradla
Do stanice snových kolejnic

Nemusíš odcházet,
Když nikdo ještě nepřišel
Nemusíš obcházet
Dveře rozevřené dokořán,
Když čas všehomíra vypršel
A přinesl nám vlastní trám
Se zcela novým základem

Kde je ten poklad,
Jenž za poklad přestal být pokládán?
Kde je ta věčná svatozář,
Co proměňuje slzy v rozzářenou tvář?
Kde je ten zázrak,
Co přinesl nám nový náznak
Toho, že i přes nelibost mnoha pánů a dam
Člověk prostě někdy nemůže být sám…

PS:
Poklad zpravidla objevíme tehdy,
Kdy začne i přestane být postrádán