Zraněná ješitnost

Dívám se dívám a ty spíš,
snad jednou budem k sobě blíž,
snad jednou ve své blízkosti mi být dovolíš.
Snad jednou zrakem na mě spočineš a pomyslíš,
kéž bych jí mohl být ještě blíž.

Však teď jsme jeden pro druhého,
stejně cenní jako berná mince,
pořád dokola, stále stejné nic,
co se opakuje od ledna až do prosince.

Z nebe padají deště kapky,
na očích máme temné klapky,
doufám, že mohl bys snad jednou vidět,
to co druzí nevidí,
to že cnostní andělé,
nespoutaným ďáblům závidí.

Jak mám v tomhle světě najít samu sebe,
když stále hledám jenom tebe?
Vše o čem tajně sníš,
vše co o mě víš,
je pro lásku příliš málo,
méně než co by se za nehet dalo.

Oba se zraněnou ješitností,
obracíme se k sobě zády,
raději proti sobě,
stavíme z písku skrýše, a pevné hrady.

Tvrdošíjně před sebou zavíráme brány,
vědomě si tak zasazujeme bolestné rány,
čekáme ve tmě na moment překvapení,
který nebyl a nebude, prostě není.

V planých slibech, že jeden z nás,
k tomu druhému přijde v noci,
a proboří hradby mlčení,
čekáme kdo udělá ten první krok,
a ono se nic neděje,
stále se nic nemění.

Potom stíráme své hořské slzy,
když slunce vyjde příliš brzy,
Rozdělují nás příliš hluboké,
a předsudků plné jámy,
již přešla tma,
avšak my zůstáváme i nadéle sami.
-Jeden bez druhého