Jen lítost nestačí

Proč nutíš mě znovu zamýšlet se nad osudem,
držíš mě za ruku a úpěnlivě prosíš,
když vím, že lepší už to nebude,
a ty dokola tvrdíš, že mě stále v srdci nosíš.


Nevzdáváš to a chceš bojovat s nadějí,
vrátit ty chvíle, kdy choulily se k sobě naše těla,
když za teplých večerů vkrádal jsi se ke mě potají,
v těch chvílích já stát se navždy tvou paní chtěla.


Prsty na nahém těle popsal jsi mi život,
byl jsi jako zaběhlý básník co pro lásku skládal,
příběh měl být plný zaručených jistot,
uvěřit té pohádce, jsi mě žádal.


Bláhová, jako oslepená já uvěřila,
místo blaha přišla starost,
když tvá ruka mou tvář prvně udeřila,
ďábel předal ti všechnu svou špatnost.


Mazlivé chvilky staly se minulostí,
láska tvá zdobila mě už jen modřinami,
mou vlídnost a něhu, oplácel jsi ještě větší zlostí,
občasné neshody už nekončily domluvami.


Za to všechno, teď prosíš odpuštění,
vánek z tvých úst chladí ještě nezhojené rány,
plachá jako kotě, bojím se dalšího utrpení,
nevěřím už ďáblovým slovům co byly mi nesčetněkrát nalhány.